O PODZIMNÍCH BARVÁCH

  Jo je to tak - bude pomalu půlnoc a já teprve začínám první pokus. Celé dva dny mne trápily zlé bolesti a dneska pro změnu jsem jak spící panna. 
   Mám ve svém albu mnoho podzimních fotek, některé dosud neupravené a když něco hledám, neustále na ně narážím.  Za zády mi hlučí televíze - zas nějaká honička policajtů v autech proti gaunerům, taky v autech. Ach jo - to nemůžou hrát nějakou pěknou, tlumenou soulovou muziku? Nebo Blues......
   Co jsem v důchodu, dochází mně jedna věc, které jsem si dříve nevšímal. Ne že bych nevěděl. Život utíká jen se za ním práší a mi, ať jsme čímkoli, tomu běhu pomáháme. Nemám v úmyslu rozvádět toto poznání, jen bych rád, sám pro sebe, učinil něco čím bych to změnil. Být důchodce, toť první krůček. Přestávám se těšit na výplatu. Netrpělivě počítat dny v kalendáři a POPOHÁNĚT ČAS, který ještě zbývá. To platí i o dnech v týdnu. Středa to láme a kolik je dní do pátku? To už se mně netýká  a právě proto mohu o tomto fenoménu volně přemýšlet. Ale to není samozřejmě všechno.  Sice už  se netěšíme na Vánoce tak, abychom zjišťovali - kolikrát se ještě vyspíme, ale určitě bychom velice rádi přeskočili čas plískanic a marastu na cestách - jen aby už bylo JARO. To platí i v mnoha dalších případech. Aby už rostly houby .......a tak dále...a tak dále....a tak podobně. 

     Já preferuji podzim. Jako fotograf. Podzim miluji pro jeho barvy. Pro nálady které tvoří a pro ještě spoustu dalších, veskrze osobních důvodů. Mnohokrát jsem se přistihl jak "hříšně" toužím po podzimu, jsa sám proti sobě, protože kdo ví zda se dožiji příštího týdne. Ano - jasně že čas má své zákony a plyne tak, jak plyne. Nejsme schopni s tím cokoli učinit. Ale tím, že se neustále na cosi těšíme, že něco netrpělivě očekáváme a "POSTRKUJEME ČAS KE KÝŽENÉMU CÍLI",  připravujeme se o žití právě v té době, kterou chceme "přeskočit". A protože já chci žít každou minutu, každý den, jako by měl být poslední - nebudu přivolávat podzim a netrpělivě pomíjet dobu, která zbývá - nýbrž se vrátím k podzimu loňskému. Ve vzpomínce se mi "ČAS", místo aby mizel hodinu za hodinou do nicoty, vrátí. Díky fotkám mohu vyvolat iluzi skutečnosti - kdy chci.
                                                    Protože už je noc a jedna hodina 
se blíží musím přerušit svoje podzimní vzpomínání. Zítra je taky den, vlastně dneska - ha ha

k fotkám zde jen malá legenda - kvítek lnu je ze zahrady a docela současný - list dubu je z loňska a nese podivné znamení - stromy na Pětikostelním kameni, podzimní večer s J. - ty dva dole, to je mlhavý večer na Tolštejně - taky s J.  A musím rychle končit BOUŘKA JE TU !