Včera jsem se chystal ku psaní a na pomoc vzal jsem si knihu. Od V. Cílka " krajiny vnitřní a vnější". Knihu veskrze moudrou a rezonující. Chtěl jsem tam najít jistou větu k ocitování a začetl se tak, že jsem nejen zapomněl jakou to větu vlastně hledám, ale nenapsal ani řádek. Navíc, čirou náhodou, shlédl jsem pozdě večer jakýsi pořad o krajině, právě s panem Cílkem a s hérečkou Fialovou. No nevím, do záměrů autorových nevidím, ale tak rušivý element, jako paní Fialová........ nicméně nechal jsem se opět unášet poučeností a moudrostí tohoto filosofa z "lidu". Naučil jsem se netoužit po mnoha věcech, ale mezi to málo snů a přání co mám, patří pěší putování po zemi české s PANEM VÁCLAVEM CÍLKEM.
Těch náhod kolem mne den ode dne přibývá a obávám se, že to skryté, to co nechápu a z čeho mne tu a tam mrazí v zádech, je jakási předzvěst. Znamení. Tak třeba ta Mandava. Fotografie naší říčky v dešti je k vidění v minulém článečku a když jsem fotil, když jsem upravoval jas a rozměr, když jsem ji kopíroval do blogu - neměl jsem ani tušení co ten obrázek obsahuje. Teprve Martina, první divák a kritik mých fotek, uviděla oči. Nejprve. Potom, když jsem oponoval, nechtěje si přiznat skutečnost, objevila moje žena celý obličej i hruď. Nakonec jsem musel přiznat že vidím taky - postavu ženy (i když to pohlaví...). Jistě. Náhodná hříčka odlesků a stínů na hladině vody, rozčeřené deštěm. Puzen zvědavostí, vyřízl jsem zmíněnou část fotky. Obraz se zvětšil, ale místo aby "iluze" zmizela, nebo se alespoň změnila, zůstává zřetelnější než dřív.
Pokud mne chce někdo podezírat z kamufláže, nechť si poslouží. Já vím a konec konců i moje žena ví. Byla u toho od začátku. JASNĚ - NÁHODA.
Nechám to být - vrátím se ke krajinám, k lipové aleji kterou jsem ještě nevyfotil i když je nejvyšší čas. Aleje lepší je fotit v zimě, ale ty lipové - v době květu, kdy žijí milionem včel a mnohým dalším hmyzem. Kdy znějí a voní až k neskutečnu. Usednout uprostřed kvetoucích lip v poledním žáru, opřít se o staletý kmen a zavřít oči, je docela nebezpečné. Nebezpečné pro toho, kdo není připravený na setkání - sama se sebou.Začátkem osmdesátých let - v době mého návratu z kriminálu - byl to Václav Havel, kdo pomáhal mně a jistě i jiným, urovnat, utřídit a vlastně i vyslovit myšlenky, které se draly ven, ale neměly formu ani oporu v autoritě. Jak to zpíval Hutka v nějakém songu: "tys uměl lépe říct, co mi jen mysleli". Ano - člověk to cítí, je "TOHO" plný, ale neumí To vyslovit. Pojmenovat. Pro mne, jako "pěšáka" Charty 77, byl Havel tím, čím je dneska Václav Cílek pro "PĚŠÍHO POUTNÍKA". Pomáhá mi (skrze psané slovo) vyznat se v pocitech člověka uprostřed krajiny. Pomáhá mi pochopit co že je to vlastně krajina a kde se potkává ta vnější, objektivní s tou mojí, vnitřní. Ostatně je to taky jedna z "TĚCH" náhod, že právě ve chvíli, kdy jsem se jako fotograf, tu a tam, začal skutečně dotýkat KRAJINY, vstupuje mi na každém kroku do cesty Cílek?
Dneska by jistě vznikly pěkné fotky z nějakého vysokého místa. Mezi dramatickými mraky jsou mezery pro slunce a když je vidět dost daleko......darmo mluvit, nikdo nikam nejel a když, tak beze mne. Stejně bych asi nevyfuněl až nahoru. Tudíž sedím doma, koukám z okna a píšu o náhodách a o setkávání s krajinou. Nedávno jsme byli fotit západ slunce nad ČESKO SASKÝM ŠVÝCARSKEM. Když se probírám tou, dobře stovkou fotek, je mně jasné, že ani jedna není dost dobrá na to, abych ji upravoval, natož uveřejnil. Zato když jsme byli u vody, podařilo se v ne příliš dobrém světle několik snímků, které stojí za to. Teda alespoň podle mne. Vodu mám rád. Je nositelem příběhů a tajemství. U tekoucí vody dokážu sedět celé hodiny. Ale že je voda krajina - tak to mi došlo až díky setkání s knihou pana Cílka.
Mám ještě jeden, snad problém, snad je to jen součást nějakého "plánu". Vím, že je to tím, že se povinně cpu opiáty, abych se nescvoknul bolestí. Ovšem pominu-li se z opiátů....je to v každém případě příjemnější. Nicméně, stává se mi, že jakoby usnu v sedě a sedím, třeba hodinu i déle a mám "Fotografické sny". Těžko něco takového popsat a snad se o to ani nepokusím, ale výsledkem je, že jdu celkem najisto za motivem, který by mne normálně nenapadl, i když - třeba na světlo - si musím počkat a někdy ani fotit nejde. Alespoň zatím ne. Na druhou stranu nutí mne takovéto podivuhodné sny k přemýšlení o technice a způsobech, jak to či ono fotografovat. Takže, jak se to tak jeví, jsou takové stavy pozitivní. Když tak po sobě čtu již napsané, abych eliminoval hrubky, vidím, že mne cosi svedlo na scestí. Místo abych popisoval nějakou veselou historku z fotografování, dotýkám se téměř věcí mystických. Obávám se, že to nemůže nikoho zaujmout a proto raději pro dnešek skončím.
Žádné komentáře:
Okomentovat