Dalo se to čekat, že dlouho nevydržím být vzteklý a beznaděj, to taky není můj oblíbený stav mysli. Ne že bych se oklepal a opadalo to všechno ze mne jak ze psa lupení, když na podzim běhá po lese. Nikoli - jen jsem uložil tam někam dozadu, do komory na smetáky, vidle a okované cepy. Protože nohy mi odmítají sloužit, chodím o berličce francouzského typu. Žádné dálkové pochody. Jen co musím, tedy přesněji, co ten náš psék vyžaduje. Stejně se asi chudák neproběhne tak jak by chtěl a potřeboval. Na lukách a humnech pouštím ho na volno. Ať si lítá. Jenomže to on ne - chodí za mnou, nebo přede mnou, čuchá. Musel bych mu, vlastně jí - vždyť je to fenka - házet klacek. Kdo má psa ten ví, co to znamená házet klacík. To je konec jakékoli další, nebo jiné činnosti. Klacík je pak vnucován a podstrkován neustále a zkuste třeba fotografovat. Nelze. Proto klacík neházím. Fotografuji. I když....co chcete na těch našich humnech pořád fotit. Pravda, je to stále to samé a jen málo kdy se něco naskytne. Něco nového, zajímavého. Tak je to ale se vším. Kdo chce i ve všední každodennosti nalézat krásu ...... no ten musí hledat. Pořádně se dívat kolem sebe a konec konců i v sobě. tož zatím končím a těch pár obrázků je tady pro inspiraci: děda
Žádné komentáře:
Okomentovat