ve středu pršelo. Pršelo i ve čtvrtek a již se šířilo plno zpráv o záplavách a třetích stupních. Dneska, v pátek, prší ještě. Ne už tolik a voda snad klesá. Alespoň tady, v Mandavě. Šli jsme se s Besinou podívat ven ale že pršelo, šli jsme brzo domů. Fakt smutno. Atmosféra. Nálada...lehnout si a přikrejt hlavu....zaspat.Přišel mi email od Zuzany. Že má plnou louku žampionů a také kde co v okolí dozrává ke konzumaci a sběru. A mě najednou otevřelo se okno do dětství. Taková ta jasná a zřetelná vzpomínka - jak v biografu - v pohybu a v barvách. Dovolím si tvrdit, že i s patřičnou paletou vůní.
Pravda, v padesátých letech nebylo v KONZUMU k dostání skoro nic, jenom ten základ. Chleba, máslo, pivo a limonáda. Také tam stál sud se slanečky a druhý s okurkami. Také mouka, hrách a čočka. Ta prosklená skříňka s bonbóny a pendreky..... a, ach - mejdlíčko.
Nicméně co se vitamínů tejká - snad jen rybí tuk a švestkový kompot. Moje maminka, jak se říkalo "čtyři krky na krku", ale protože to byla žena vzdělaná a moc dobře věděla co je dětem ke zdárnému vývoji a růstu potřeba, nelenila a od pozdního jara až do zimy se u nás zavařovalo, nakládalo, sušilo, kandovalo a co já vím. Krom občasného míchání marmelády nás děti kolem plotny netrpěla. Zato sběr - to byla naše (teda vetšinou) povinnost. A taky nošení zpráv. Co a kde zraje. Takže jsme, hlavně o prázdninách byly většinu dne po lesích, mezích a lukách. Také na koupališti, jistě, ale očekávalo se od nás, že cestou natrháme něco lesních jahod, nebo hub. Ovšem když vrcholila sezona, třeba borůvek, účastnila se kompletní rodina a nasbírat těch osm až deset litrů nebyl tenkrát zas takový problém. Jezdili jsme do skal - do Brtníků. Také brusinky a to se pamatuju, že se na ně muselo jít až kamsi do zakázaného pásma (hranice s NDR) a táta žádal o spešl propustku. Společně se chodilo i na maliny, ostružiny a také na houby - to když začaly růst malé hříbky a podoubáci - do octa. Zvláštní akce pak byl sběr třešní, ptáčnic. Kdo si myslí, že to byla "OTROČINA", tak je úplně hloupý. Celé léto až do podzimu byl náš život jedno velké DOBRODRŮŽO. A ty večery - v kuchyni se topilo v kamnech a na nich to bublalo a vonělo. Všichni jsme měli svoje místečko. Ti větší, já s bráchou jsme tu a tam přiložili ruku k dílu, ale většinou se jen povídalo a abychom se nepletli pod nohy - upekla máma takovou "buchtuplacku" a tu jsme si namáčeli do čerstvé, ještě horké marmelády.
Spoustu toho taky rostlo na zahrádce. Především jablka. Letní, podzimní i vyložené zimáky. Ty ve sklepě, při troše péče vydržely až do Března. Zvlášť měl Táta takovou bedýnku a tam pečoval o "VELIKONOČNÍ JABLKA". Ta se dostala na stůl až o Velikonocích a vážně, nějakým zázrakem, jako čerstvá.
Také angrešt, rybíz všech barev, okurky nakládačky z pařníku a švestky "karlátka". Dalo to nejspíš hromadu práce. Tolik práce, že si to dneska ani neumíme představit. Ale přátelé - když pak v zimě mohla nám maminka dávat kompot ke každému jídlu, na chleba, do koláčů a buchet bylo na výběr jamů, marmelád a povidel - jako sladká a zdravá odměna tu visely plátěné pytlíky plné křížal a kandovaného ovoce. To všechno bez chemických látek, bez Éček a jedů. Naopak plné vitamínů a přírodních cukrů, vlákniny a minerálů a navíc TÉMĚŘ ZADARMO - když nepočítám nějaký ten cukr. Samozřejmě HODNĚ PRÁCE - jenže já dneska již vím, že stála za to. A kdyby nepřinesla vůbec nic, tak to, že jsme se na ní podíleli všichni spolu a spolu užívali její plody - to je myslím zkušenost k nezaplacení, protože nás spojovala. Byli jsme rodina - a kdyby táta nebyl komunista a maminka osvícená učitelka, dalo by se říci že "svatá".
No jo, tak jsem si zavzpomínal. Jenom nevím, kde vemu fotky když to má být povídání obrázkové. Takové fotky zatím neumím a tak snad jen ty od nás, z okolí. děda
Žádné komentáře:
Okomentovat