..no prostě se to stane. Ráno jsem normálně vstával s Martinou, kafíčko, cikáro a zapnout tuhle pixlu na informace. Jo a pak jsem si ještě chvilinku nechal promítat spořič obrazovky od Google. Mám to tam nějak nastavený na promítání fotografií. Náhodný výběr mých fotek a občas i spřízněných fotografů. Opravdu bezva spořič. Navíc, když se tak člověk dívá z dálky na fotky přes celou obrazovku, vidí, že nejsou vůbec špatné.
...a probudil jsem se ve dvanáct - čili v poledne. Ještě že jsem důchodce a nemám žádné povinnosti. Takže jsem vyskočil jak "zajíček v své jamce" honem se obléci, vzít pséka , tašku a hajdy do města. Trafika, sámoška, pekárna. Tak jako i jindy. Jenomže se zpožděním pár hodin. Jsem blázen, vždyť nic nemusím, jen snad - je tam ten kotrč..... a proto cibuli, česnek, kastrol a tak dále. Vyrobit dršťkovou polévku není zas tak úplně (JAKO NIC). O půl třetí hotovo a musím se pochválit - polévka je jedna báseň.
.....venku sice neprší, na rozdíl od včerejška a vůbec, pršelo celý týden a stejně tak bolely mne záda. To pak nemůžu nic psát. Alespoň ne moc dlouho. Ale záda mne bolí stejně. Asi to není dáno tím, zda prší nebo neprší. Ale čím teda!
Stejně sedím a pokouším se psát. O tom jak jsem se v sobotu sebral a odešel do lesa. Bez psa. Besinka, když zjistila že prší, odmítla jít se mnou ven. Nejdřív mi to bylo trochu líto, ale pak jsem si uvědomil tu volnost a svobodu. Nemuset neustále sledovat psí počínání - už jsem skoro zapomněl jaké to je. Užíval jsem si převelice. DÉŠŤ V LESE nebo LES V DEŠTI - není na světě mnoho krásnějších věcí. Nikde ani "noha" a to zvláštní ticho plné zvuků deště. A taky světlo je jiné než jindy. Skoro jsem zapomněl že mám s sebou foťáček. Ono stejně fotit nešlo. Neudržel jsem v ruce takové časy a tak jsou všechny fotky trochu mázlé. Nevadí. Brouzdal jsem se tou tichou krásou víc jak tři a půl hodiny a potom, docela promočený, užíval jsem si další z rozkoší života. Mít se kam vrátit - mít zázemí, kde se člověk převlékne do suchého oblečení, vezme si na nohy tlusté ponožky, uvaří hrnec čaje (nebo kafe) a rozvalí se v oblíbeném křesle. No - není to rozkoš? Je mi líto lidí, kteří nemají kam jít - kteří nemají DOMOV.
Vida - pátá hodina odbyla a já nemám napsánu ani polovinu z toho, co jsem měl původně v plánu. Ne že by na tom až tak záleželo, zejtra je taky den a stejně to moje povídání asi nikdo nečte. V každém případě se za chvíli seberu a půjdu naproti své dobré ženě Martině. Pravda, nemusím, ale je to myslím dost dobrý zvyk. Kéž by se našli čtenáři, pro které by se stalo zvykem jednou, dvakrát v týdnu otevřít tento BLOG ........... divné přání že.
Tož zase někdy příště děda
Žádné komentáře:
Okomentovat