MLHOVINKY
Tak a je to..... to co se včera nezdařilo kvůli zatažené obloze, vychutnal jsem si dneska plnými doušky. No to je ale výraz. Kdybych se nesnažil psát česky správně, řekl bych:"vychutnal jsem si to až hanba." Nebo:"co se do mě vešlo". Já vím, správně to není, ale jak to zní...
Člověk se nesmí vzdát hned při prvním neúspěchu. Já například vstával zase něco po čtvrté, abych mrknul oknem ven a byla tam! Mlha jako z Krále Šumavy. No přeháním, ale mlha to byla. Než jsem si vypil kafíčko a sbalil fotonádobíčko bylo skoro pět. Na autobus do Filipova, což byl původně cíl mé cesty, bylo moc brzo a vlastně i moc pozdě. Jednak bych musel ještě nejmíň dvacet minut čekat a druhak bych na místo přijel již za bílého dne. Nezbývalo nic jiného, než se sebrat a vyšlapat na nějakou vyvýšeninu. Máme jich tu několik - všechny, až na Dymník, jsou stejně nízké, neb o výšinách se tu nedá hovořit.
Volba padla na pražskou výpadovku. Nezdá se to, ale mně to připadalo nekonečné. Besina zlobila, motala se na šňůře neb se bojí aut a neustále mi podrážela berli. Občas jsme míjeli opravdu pěkný výhled, ale rozbalujte stativ na chodníku. Mlha se totiž "stáhla" - já tomu říkám že se skrčila. Táhla se a vznášela v pásech - jako hedvábná šála. Také se vznášela těsně nad trávou a nějaké zbytky se zachytily mezi stromy.
Když jsem vyfuněl ke "kruháči", měl jsem docela dost. A to mne čekalo tak sto metrů v úplně mokré trávě. Původně jsem si myslel, že u kruháče je dobrý výhled, ale nebyl. Tož hupky do rosy a odpochodovat až na "horizont". Všimli jste si někdo, jak je horizont ošidný pojem? Jdete a říkáte si, tak tamhle na horizontu si odpočinu. A když tam dojdete - ejhle, horizont je opět daleko vepředu. Tož jsem šel a šel dokud mne to neomrzelo. Pak již jenom rozbalit "nožičky" - foťák a začít. Potřeboval jsem dlouhý čas, mimo jiné, a nebylo nikoho, kdo by poradil. Díky neustálému "ŠTELOVÁNÍ" jsem málem propásl východ slunce. No potom mi již nezbývalo nic jiného než exponovat jeden snímek za druhým a snažit se zachytit tu nádhernou atmosféru. Výsledek, teda jen část samozřejmě, máte před očima. Bez nějakých velkých úprav. Na úpravy není čas - bolest mne nenechá dlouho sedět a taky už jsem u toho dneska tak dvakrát, třikrát usnul - je to život..... a to mám ještě za úkol promyslet tu stávku a vůbec věci kolem toho. Ono to není jen tak....dělat revoluci - to je veliká odpovědnost. Věřte, něco o tom vím. A o tom právě příště děda
Člověk se nesmí vzdát hned při prvním neúspěchu. Já například vstával zase něco po čtvrté, abych mrknul oknem ven a byla tam! Mlha jako z Krále Šumavy. No přeháním, ale mlha to byla. Než jsem si vypil kafíčko a sbalil fotonádobíčko bylo skoro pět. Na autobus do Filipova, což byl původně cíl mé cesty, bylo moc brzo a vlastně i moc pozdě. Jednak bych musel ještě nejmíň dvacet minut čekat a druhak bych na místo přijel již za bílého dne. Nezbývalo nic jiného, než se sebrat a vyšlapat na nějakou vyvýšeninu. Máme jich tu několik - všechny, až na Dymník, jsou stejně nízké, neb o výšinách se tu nedá hovořit.
Volba padla na pražskou výpadovku. Nezdá se to, ale mně to připadalo nekonečné. Besina zlobila, motala se na šňůře neb se bojí aut a neustále mi podrážela berli. Občas jsme míjeli opravdu pěkný výhled, ale rozbalujte stativ na chodníku. Mlha se totiž "stáhla" - já tomu říkám že se skrčila. Táhla se a vznášela v pásech - jako hedvábná šála. Také se vznášela těsně nad trávou a nějaké zbytky se zachytily mezi stromy.
Když jsem vyfuněl ke "kruháči", měl jsem docela dost. A to mne čekalo tak sto metrů v úplně mokré trávě. Původně jsem si myslel, že u kruháče je dobrý výhled, ale nebyl. Tož hupky do rosy a odpochodovat až na "horizont". Všimli jste si někdo, jak je horizont ošidný pojem? Jdete a říkáte si, tak tamhle na horizontu si odpočinu. A když tam dojdete - ejhle, horizont je opět daleko vepředu. Tož jsem šel a šel dokud mne to neomrzelo. Pak již jenom rozbalit "nožičky" - foťák a začít. Potřeboval jsem dlouhý čas, mimo jiné, a nebylo nikoho, kdo by poradil. Díky neustálému "ŠTELOVÁNÍ" jsem málem propásl východ slunce. No potom mi již nezbývalo nic jiného než exponovat jeden snímek za druhým a snažit se zachytit tu nádhernou atmosféru. Výsledek, teda jen část samozřejmě, máte před očima. Bez nějakých velkých úprav. Na úpravy není čas - bolest mne nenechá dlouho sedět a taky už jsem u toho dneska tak dvakrát, třikrát usnul - je to život..... a to mám ještě za úkol promyslet tu stávku a vůbec věci kolem toho. Ono to není jen tak....dělat revoluci - to je veliká odpovědnost. Věřte, něco o tom vím. A o tom právě příště děda
Žádné komentáře:
Okomentovat