.....jak napsala mně Zuzana, abych nepsal o akcích, kam ostatní nemohou - tož asi má pravdu. Teď ale uvažuju jak to teda zaonačit. Ne že bych pořád někam jezdil. To jenom srpen je na setkávání bohatší než jiné měsíce a tak se s tím musím nějak vyrovnat. Nebo čtenáři. Ti hlavně. ......ještě před tím "bouřkovým extempore" cestoval jsem s Martinou na návštěvu do Turnova. Je málo krásnějších měst u nás. Máme to tam moc rádi oba a když je za kým jet..... dokonce i Besina si na cestování začíná zvykat. Pobyt u přátel a s přáteli, procházky kolem Jizery, všechno bylo jak má být. Jen fotky nějak nevyšly.
A přeci odvezl jsem si "střípek v oku". Většinou se s přáteli o politice, nebo sociální situaci nebavím. Tím méně o své....."situaci". Máme lepší a zajímavější témata k rozhovoru. Proto mne překvapilo, ba téměř vyděsilo, když večer při pivečku se z ničeho nic začal hovor stáčet právě tam. Můj KAMARÁD je typickým představitelem tzv. střední třídy. I když se BOLŠÁNI pokusili třídy jednou pro vždy zrušit (škody na obyvatelstvu a hospodářství jsou obrovské), na střední třídu neměli. Jasně, živnostníci a další "soukromníci" skončili v propadlišti dějin - ovšem ti lidé zůstali. I ta povolání zůstala. Myslím, že se komunistům nikdy docela nepodařilo odstranit přirozenou úctu, které požívali mezi lidmi třeba učitelé, lékaři,notáři ale i faráři a další představitelé této skupiny obyvatel. Komunistům se sice podařilo rozvrátit a zdevastovat tradiční, léty prověřené vztahy a na hlavu postavit společenské zařazení a postavení jednotlivců i celých skupin obyvatel, ale nikdy ne dokonale. Díky Bohu za setrvačnost myšlení. Také za to, že některé skutečnosti nelze jednoduše měnit nebo zrušit pouhým nařízením.Po Velké Sametové Listopadové Revoluci jsem samozřejmě předpokládal, že se právě tyto přirozenosti vrátí tam kam patří a že VLÁDY je budou podporovat a si je hýčkat. Že vrátí lidem, kteří tvoří "střední třídu" jejich společenské zařazení a důstojnost. K tomu ovšem patří i jistá maličkost - zařazení sociální. Těžko si udrží respekt žáků a důstojnost v očích rodičů učitel, nebo učitelka, který ačkoli je již na vrcholu své kariéry, bydlí v podnájmu a nemá automobil.
Protože hodnotím lidi podle jiných kritérií, nenapadlo mne pátrat nějak podrobně po tom, jak si porevoluční vlády považují a předcházejí vrstvu obyvatel, která je nositelem kultury a dalších HODNOT - včetně.Proč tak ze široka? No prostě proto, že jsem doposud (a je to moje chyba) považoval některé věci za SAMOZŘEJMÉ.
Nicméně byly tu i jiné události, a pro radost z vycházek kolem Jizery a skotačení s vnoučátky (byť nejsou moje) přestal jsem se v myšlenkách zabývat něčím, co konec konců nemohu změnit a co jsem pro tu chvíli považoval za trápení jednotlivce. Cestou domů, z Turnova do Rumburka, jsem věru měl jiné starosti. Vedro k zalknutí (i pro zdravějšího člověka, než jsem já) desítky uječených a nevychovaných dětiček a z toho všeho zděšená Besina, která už chtěla vystupovat a těžko vysvětlovat psovi že tam ještě nejsme. Po dlouhé době jsem zakusil pocit opravdového štěstí - to když jsme se po opuštění rumburského nádraží posadili v parku a v náhlém tichu pozorovali psa, kterak hledá radostně místo, kde by se vyčůral - vzal jsem Martinu, svou dobrou ženu, za ruku.Aby nebylo toto povídání dlouhé a nedejbože nudné...musím
je v tuto chvíli přerušit a pokračovat příště. Tak příště děda.
Žádné komentáře:
Okomentovat