Dneska při sledování čtyřiadvacítky - ani nemůžu napsat co jsem se.. - .. nicméně i bez sprostých slov snad nakonec každý pochopí.
Ukázali tam v té televizi jednoho z "KAPUCÁŘŮ", kteří ničí Londýn a další anglická města. Dokonce ho nechali mluvit a z čiré dobrotivosti to hned někdo tlumočil do češtiny. Hnus a ještě jednou HNUS FIALOVEJ. ( no prosím, musím přerušit psaní a dát cikáro, bych se uklidnil )
Nebudu (protože nemůžu) citovat doslova toho "člověka". Ale v kostce řekl asi toto: "Konečně jsme se odhodlali jednat svobodně. Toto je obraz naší svobody....jsem šťastný že jsem u toho."
Tak tedy svoboda. Víte tam v Londýně a jinde se děje cosi strašného a myslím, že nebude dlouho trvat a podobné "LIDOVÉ BOUŘE" se rozlétnou světem. Všude tam, kde pomalu raší tato "VŮLE KE SVOBODĚ" - podhoubí je všude ve velkých městech západní Evropy a obávám se, že nejen té západní. Problém je ovšem jinde, je složitý a téměř neřešitelný, je o integraci, o sociálním zařazení a o spoustě dalších, pro mne příliš složitých věcí. O skutečné svobodě to všechno, co se děje, rozhodně není, protože svoboda je něco naprosto jiného.
Není, zaplať Bůh, úkolem tohoto Blogu komentovat, glosovat nebo jinak "řešit". Někdy se sice neudržím a k dění se vyjádřím, ale to je výjimka. O problému svobody jedince se mohu zmínit jen skrze svou osobní zkušenost. A protože se za svobodného člověka považuji, snad mohu zde, na svém blogu popsat, jak jsem se něčeho takového dobral.
Když se vrátím zpátky v čase, někam do šedesátých let - je ta vzpomínka již dost mlhavá. Věk, kdy člověk "začíná rozum brát" se sice trochu liší, nicméně myslím, že toto období probíhá stejně. Doba vnitřních zmatků, chybných rozhodnutí a hledání. (chudáci rodiče) Pro mne přelomový byl rok 1968. Jednak se stalo to, co se stalo a věřte že okupaci Vlasti jsem velmi silně prožíval. Navíc jsem byl v té době na vojně a jako tankista západního okruhu - prostě jsem se složil a po měsíci v blázinci pro mne vojna jednou pro vždy skončila. Myslím, že jsem v té době dospěl. Nicméně - za celou tu dobu hledání nebylo pro mne násilí, ničení a podobně, ani na chvíli projevem SVOBODY.
Hledání místa ve společenství a ve společnosti. Cesty ke splnění snů, ztráty iluzí a nové sny a naděje. Člověk a já se za člověka považuji, hledá stále. A to především SVOBODU. Svoboda vnější může být a bývá všelijak omezována. S totalitním režimem jde o skutečný boj. Ale o boj na úrovni vzdoru. Venkoncem je to boj spíš intelektuální a režim ho nutně prohrává i když má na své straně všechny prostředky represe. Ani v tomto období neměl jsem žádné nutkání ničit, nebo projevovat svou SVOBODU násilím a rabováním.
Během této doby jsem dospěl podruhé. Došlo mi že skutečnou SVOBODU si nosíme každý uvnitř. Že je to stav vědomí. Člověk pokud je skutečně svobodný, je svobodný vždycky a všude. Toto poznání mne přivedlo mezi lidi podobného smýšlení a nakonec i k Chartě 77. Svoboda - jejíž nedílnou součástí je zodpovědnost - může být vnímána, člověk od člověka různě, ovšem určitě ne jako NIČENÍ - NÁSILÍ - RABOVÁNÍ. To prostě odmítám. Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda bližního.
Tak - jen doufám, že se mi něco podobného dlouho nepřihodí a budu si zase moci jen tak lážo psát o tom jak chodím fotografovat a co mne při tom potkalo. děda.
P.S. dneska žádné fotky nemám, ale slibuji že až se po týdnu vrátím......... :-)
Smekám!
OdpovědětVymazat